Český národní symfonický orchestr, operní pěvci Kateřina Kněžíková, Adam Plachetka nebo třeba populární Hradišťan a desítky dalších interpretů vystoupili na konci listopadu v katedrále sv. Víta na Pražském hradě na benefiční akci národní sbírky Svatovítské varhany. Cílem sbírky je pořídit do katedrály plnohodnotný nástroj, který od dostavby doposud nemá.
Jak se za patnáct let působení vašeho Bohemian Heritage Fundu (v překladu Fond na podporu českého kulturního dědictví) změnil přístup státu ke kultuře? A jak velkých tuzemských firem a bohatých podnikatelů?
Ta otázka je možná příliš technická. Měli bychom si spíš položit úplně základní otázky. Co vlastně znamená kultura pro současnou generaci a jaké je její místo ve společnosti? Jaké před ní stojí výzvy? Teprve potom můžeme mluvit o tom, jaké jsou v tomhle ohledu proporce státu a soukromého sektoru, který se na kulturních aktivitách podílí. Bezpochyby stojíme na přelomu hledání hodnot, na hraně nových výzev. Otázka by se také dala položit trochu provokativně: Je vůbec v současné komplikované situaci kultura podstatná? Mnoho lidí ji totiž stále považuje za něco zbytného, luxusního. A s tím já nemohu souhlasit.
Asi ve všech historických dobách si politické reprezentace, ale i bohatí mecenáši museli klást podobné otázky, ne?
To je pravda. Pro mě i mé kolegy je ovšem kultura primárně něco, co dokáže lidi spojovat. Je to identifikátor, který může pomoci vytváření národní hrdosti a identity. Bez nějaké formy pomoci by nevznikla spousta neuvěřitelných děl a projektů. A nejde jen o vzepětí Čechů při stavbě Národního divadla nebo mecenášskou podporu jednotlivých umělců napříč časem. Bez Vincence Kramáře (přední český teoretik umění a sběratel, jenž na začátku 20. století například v Paříži pořizoval raná díla Picassa a dalších modernistických malířů, pozn. red.) by třeba nevznikla úžasná sbírka Národní galerie. Také on svým způsobem bojoval se státem, s určitým nepochopením. Musel přesvědčovat politiky, proč má cenu zakládat nějaké národní umělecké sbírky a utrácet za ně peníze. Podívejte se na posledních deset roků, kdy se postupně situace ekonomicky komplikuje a oslabuje se akceschopnost státních struktur. Když se řeší tak velké a zásadní problémy, jako jsou zdravotnictví, důchodový systém, drahé energie a podobně, pak samozřejmě kultura a její potřeby stojí někde vzadu. Jde o priority, které jsou ovšem finančně v úplně jiných řádech. Zaměření na kulturu souvisí jednoznačně s celkovým výkonem a nastavením společnosti.
Míříte k tomu, že při tak velkých ekonomických výzvách státu se stává kultura popelkou?
Úplně takhle to nemyslím. Nemluvím totiž jenom o státu, nýbrž o celé společnosti. A ta je tady poměrně dost ekonomicky silná. Jsme dostatečně silní na to, abychom vykonali skutečně velké věci, klidně i soukromými iniciativami. Ty ovšem nemohou nahradit stát při těch největších projektech, jako třeba u velkých staveb. Příkladem může být zamýšlená ambiciózní Vltavská filharmonie v Praze. Tu soukromý sektor postavit nemůže. Mluvím spíše o drobnějších projektech a aktivitách.
No počkejte, vámi zmiňované Národní divadlo bylo také postaveno z celonárodní sbírky. A to dokonce dvakrát.
To ano. Ale taky se to neudělalo samo. Někdo musel mít ten nápad, ideu. Někdo to celé musel zorganizovat. I v tom vidím obrovské možnosti. Podívejte se třeba na náš projekt Svatovítské varhany. To jsou opravdu obrovské peníze, co se nám společně podařilo nasbírat (přes 100 milionů korun, pozn. red.). Pozitivní zpráva je, že když se podobného velkého projektu někdo pořádně ujme, pak to jde. V tomto ohledu jsem velký optimista. Lidé v Česku jsou altruističtí, což ukázalo i to, že jsou během pár dní schopni vybrat sto milionů korun na léčbu někoho jiného (na podzim veřejnost na portálu Donio během pouhých pěti týdnů vybrala 151 milionů korun na unikátní genetickou léčbu dvouletého Martínka trpícího vzácnou chorobou, pozn. red.). Ale já hovořím i o menším měřítku a událostech, kdy se daří pořádat akce bez podpory státu třeba na úrovni měst nebo jednotlivých krajů. Kulturní život prostě neumírá.
Takže úloha státu není zase tak důležitá?
To vůbec netvrdím. Stále se opakující otázka je, co má řešit ministerstvo, co kraje a co města. Můj názor je pořád stejný. Ministerstvo kultury by mělo řešit věci národního významu, které jsou na špičkové umělecké úrovni a často s mezinárodním přesahem. Mluvím nejenom o klíčových institucích, jakými jsou například Česká filharmonie, Národní divadlo a podobně. V jeho zorném poli by měly být další špičkové projekty, tělesa a ansámbly, jež jsou znamením excelence české kultury i v mezinárodním kontextu, jako je např. barokní orchestr Collegium 1704.
a pro ty projekty sháníme další peníze a mobilizujeme mecenáše a sponzory. Nedávno mě rozzuřil jeden člověk, který u projektu úžasného zpracování oratoria za svatou Ludmilu, jež pod názvem Nádech věčnosti stvořil skladatel Jan Zástěra, uvedl, že jsme poskytli organizační a mecenášskou podporu. Já to schválně přeženu, ale to je, jako kdybyste o Lorenzu Medici (Lorenzo I. Medicejský, mecenáš, vizionář a politik, který v 15. století řídil Florentskou republiku, pozn. red.) řekl, že to byl organizátor Michelangelovy práce. Lorenzo byl prostě objednavatel, měl nějakou ideu a tu chtěl nechat ztvárnit, vytvořit. A my také často fungujeme na tomto principu. Samozřejmě tím, že se na něčem osobně podílíme, zajišťujeme těm projektům pozornost, dáváme svým zaměřením najevo, že jde o nějaký širší kulturní zájem i pro veřejnost. Že nejde jenom o komerční zájem umělců prodat svůj výtvor. V tomto ohledu naplňujeme klasickou roli mecenášů.
Už chápu, kam tím míříte. Můžete čtenářům přiblížit zmiňovaný projekt Nádech věčnosti?
Když se blížilo tisící sté výročí oslav české státnosti v roce 2021 ve spojení s kněžnou sv. Ludmilou a chystal se program pro Český národní večer, přálo si Arcibiskupství pražské uctít výročí nějakým pamětihodným způsobem, aby k té příležitosti vzniklo nějaké zajímavé umělecké dílo. To velice zaujalo Soňu Červenou (operní pěvkyně, zesnula letos v květnu, pozn. red.), kterou dlouhou dobu fascinovala právě postava národní patronky svaté Ludmily. Toužila zpracovat oratorium Svatá Ludmila od Antonína Dvořáka scénicky. Což se ukázalo jako nerealizovatelné. Proto jsme společně oslovili talentovaného severočeského skladatele a dirigenta Jana Zástěru, který je nositelem řady ocenění. Téma výborně uchopil, napsal a zpracoval. Následoval naprosto úžasný zážitek ve Vladislavském sále Pražského hradu, z něhož Česká televize a Český rozhlas dělaly přímý přenos. Toto představení se pak dvakrát opakovalo. Jednou na hudebním festivalu v Litomyšli a vloni také v lateránské bazilice svatého Jana v Římě, kdy to Soňa Červená nastudovala v italštině. Šest měsíců poté zemřela. Jde o ojedinělé dílo, jehož záznam bude brzy vydán na cédéčkách. Jen pro vaši představu, na tuhle akci se nám podařilo mobilizovat dohromady osm milionů korun, do čehož se zapojila i samotná paní Červená, bez jejíhož zásadního příspěvku by to nebylo možné. Akci jsme zároveň celou zorganizovali i po produkční a společenské stránce. To je příklad naší práce.
Jakým dalším projektům se věnujete?
Jsme významným ideovým i ekonomickým partnerem například znojemského barokního festivalu (Hudební festival Znojmo, pozn. red.), který je mimořádně zajímavý. Dirigent Roman Válek tam odvádí skvělou práci. Mezi kooperující vystupující umělce patří tradičně třeba Andreas Scholl (německý kontratenorista, pozn. red.) či Adam Plachetka (český operní pěvec, pozn. red.). Dávají si velmi záležet na obsazení a dělají excelentní barokní věci. Dalším výjimečným projektem, který fond podporuje, je Janáček Brno. Po Janáčkovi je ve světě stále neutuchající hlad a v Brně výborně zachytávají tu pěnu jeho ohlasu. Skvěle to umějí komunikovat a navazují mezinárodní styky a koprodukce. Přijíždějí tam špičkové produkce ze Španělska, z Británie i odjinud ze světa a festival si zve špičkové světové režiséry. To je naprosto zásadní věc, která Brno dostává na kulturní úroveň, jaká mu historicky náleží. Musím říct, že brněnská opera má dneska nakročeno k opravdu mezinárodnímu věhlasu. I proto festival rádi podporujeme a patříme mezi jeho největší partnery.
Zaznamenal jsem, že stojíte i za populárním festivalem klasické hudby Smetanova Litomyšl. Můžete to přiblížit?
To je naše srdeční záležitost. Do něj jsme vstoupili už před dvanácti lety, kdy byl zaměřený mnohem lokálněji. Nebyla tam jasná ambice, mezinárodní přesah, jaký má akce dnes. Časem se festival začal postupně proměňovat, dostal jasné kontury a v mnoha směrech udává směr i ostatním, což přirozeně vyvrcholilo předáním vedení festivalu novému řediteli Michalu Medkovi, jehož ambice ty stávající ještě více prohlubují. K tomu je nastavený i větší rozpočet a dá se bez okolků říct, že Smetanova Litomyšl se stává festivalem evropského formátu. Součástí projektu jsou navíc doprovodné akce, které také nabývají na významu. Myslím například Smetanovu výtvarnou Litomyšl, jež do toho konceptu skvěle zapadá. Já tomu říkám umělecká intervence. Ve městě se prostě v té době odehrávají výtvarné výstavy a performance. Tyhle aktivity navíc rozšiřují obecenstvo hudebního festivalu, aby sám o sobě nebyl vnímán pouze jako uzavřená akce pro fanoušky klasické hudby.
Dnes už jsou passé koncerty pro sedící publikum jako v 19. století. Je potřeba, aby se kultura otevřela více lidem i pomocí různých netradičních a neokoukaných forem. Jednou větou dodám, že je ovšem také důležité, aby to nekleslo do bulvární úrovně, jež by samotné umění snižovala. A to mnohdy není lehký úkol. Mimochodem, podle mě to je naprosto klíčová otázka. Jak dosáhnout rozšíření vysoké kultury, aniž by zároveň došlo k její globalizaci, sjednocení. Vždy by měla nést svébytné národní rysy a udržet si svoji jinakost.
Zaujalo mě, že se věnujete především klasické hudbě. Máte k tomu zaměření nějaké osobní důvody? Hlubší vztah?
Podpoře umění jsem se věnoval ještě před vznikem Bohemian Heritage Fundu, systematicky především podpoře opery, což je moje záliba, a mohu neskromně říct, že už i má odbornost. Má to kořeny v mé rodině a výchově. Navíc jsem měl přátele a známé vždy spíše mezi hudebníky než mezi výtvarnými umělci. Samozřejmě vnímám a respektuji i další umělecké obory, na něž se zaměřuje náš fond, který funguje jako širší platforma těchto snah. V našem hledáčku není jenom klasická hudba, ale třeba i výtvarné umění, architektura, ochrana památek. Ovšem i úplně jiné formy. Dám vám příklad.
Povídejte.
I když spolu dneska mluvíme spíše o hudebních projektech, zaměřujeme se i na akce, které se snažíme pořádat v regionech a které mají vliv na paměť toho každého konkrétního kraje. Spolupracujeme třeba s Nadačním fondem Škoda Auto, jenž se v místech, kde působí – tedy na Mladoboleslavsku, Rychnovsku a Vrchlabsku –, snaží oživit paměť kraje. Identifikovat se s minulostí pomocí příběhů lidí a rodin. Takže dávají dohromady i historické předměty, fotografie předků a podobně. Sice nejde o nějakou hóch kulturu (vysokou kulturu, pozn. red.), ale má to ohromný dopad a tyhle snahy mezi lidmi nečekaně rezonují a působí na jejich sounáležitost. Mně samotnému to zpočátku přišlo nekonvenční, ale když jsem viděl ten ohromný ohlas mezi lidmi, sám jsem si poopravil svoje názory a priority. Vidím, že i tohle dává smysl. V mnoha případech se elitáři domnívají, že jen jejich vkus nebo názory jsou něco správného, co se má lidem vnucovat. A do určité míry to tak funguje, protože umění nemusí v uvozovkách oslovovat všechny. Je ale skvělé, že může vedle sebe fungovat svět toho smrtelně vážného, pro někoho i povznášejícího umění s něčím mnohem všednějším, co zase rezonuje v širších vrstvách.
Historicky mělo umění obyčejného člověka ohromit. Mluvím například o gotických katedrálách, o chorálech…
To máte pravdu. Nicméně vedle prostého ohromení ti lidé zažívali často i povznášející pocity. Dám vám zase příklad na konkrétní věci, kterou se zabýváme a mohli bychom ji nazvat naší vlajkovou lodí. Mluvím o projektu Svatovítské varhany, národní sbírce na ně, která je neobyčejně úspěšná. Na první pohled by se mohlo zdát, že nové varhany pro Svatovítský chrám mohou být elitářskou akcí, ale zájem veřejnosti o tenhle projekt je obrovský a oslovuje masové publikum. Je to zase něco, co může oba světy spojovat.
Možná bychom čtenářům ten nápad mohli popsat.
Mnozí se mylně domnívají, že jde „pouze“ o benefiční koncerty na obnovu varhan. Nejde jenom o benefiční koncerty a shánění peněz. Záměrem je vybudování úplně nového nástroje. Ten příběh má několik rovin. Ta první je mystická, tedy že po staletích bude symbolicky dovršen příběh dokončení katedrály, jež nikdy plnohodnotný nástroj neměla. To je asi hlavní faktor, proč se pro tento projekt nadchl kardinál Dominik Duka. Je úžasné, že i přes to, jak na všechno dneska bědujeme, se našel v naší historii tak dlouhý a mírový úsek dějin, kdy se dalo něco takového vůbec uskutečnit. Když už nápad vznikl, bylo důležité celou věc nějak uchopit a sehnat na její uskutečnění dostatek prostředků, jelikož se jedná o mimořádně nákladnou záležitost. Celková částka již pravděpodobně pokořila hranici sto milionů korun.
Ovšem peníze jsou jen jedna stránka věci, potřebujete vyjednat všechna ta stavební povolení, razítka památkářů a podobně. Naštěstí se to i pomocí dialogu s Barcelonou, kde německý návrhář Gehrard Grenzing samotný nástroj staví, podařilo dát všechno dohromady a pomalu přecházíme do realizační fáze, kdy už se v katedrále staví lešení. Když to shrnu, nadneseně bych to přirovnal k postupné stavbě pyramidy, kdy v základech jsou všechna potřebná povolení, později shánění peněz – a až na pomyslné špičce samotná stavba a umístění varhan. Zorganizování ale nebyla zdaleka jen naše zásluha, zapojil se ohromný tým odborníků a dobrovolníků.
Asi chápu.
Ono to asi úplně nejde pochopit, když nejste dennodenně zainteresovaný v tom procesu. Opravdu jde často o nečekané překážky, proti nimž je shánění samotných peněz procházka růžovým sadem. Třeba jenom sehnat potřebný materiál… Navíc jsou po vyhoření Notre Dame v Paříži pro katedrály mnohem přísnější protipožární předpisy, musíte se zajímat samozřejmě i o to, co umístění nástroje udělá se statikou, jak to bude s elektřinou a podobně. Tohle všechno vás neuvěřitelně zdržuje. My na tom projektu spolupracujeme skoro deset let a teprve nyní se blížíme do finální fáze a k jejímu šperku. Na tomto místě se sluší všem, kdo se na projektu podílejí, opravdu poděkovat. Mimochodem, ten nápad s varhany skutečně oslovil nejširší veřejnost. Spousta lidí – podobně jako u Národního divadla – přispěla a budou mít třeba svoje jméno na některé z mnoha „adoptovaných“ píšťal nového nástroje, jenž dá katedrále po staletích ten správný hlas.
Osobně mě na tom baví i další rovina. Dialog staré křesťanské kultury a dnešní moderní společnosti. To je podle mě taky velmi důležité. Když jsme do toho šli, někteří nás upozorňovali, že to bude konfliktní, protože v té době bylo krátce po církevních restitucích. Čekali jsme hlasy ve stylu: „Proč chtějí další peníze?“ I proto jsme se k projektu rozhodli připojit a podpořit ho, aby v tom arcibiskupství nezůstalo osamocené. Opačná reakce lidí a obrovská podpora nás překvapily. No a poslední rovinou, kterou musím připomenout, je i fakt, že tahle naše iniciativa naopak pomohla inspirovat spoustu dalších lidí v regionech a obrátila pozornost k varhanám po celé zemi. Lidé si všimli, že je mají u sebe taky. Máme zprávy, jak se varhany opravují i v malých kostelích v menších obcích, kde roky ležely ladem. To je pro mě úplná senzace a ukázka toho, že národní kulturní bohatství nám všem není lhostejné.
Celý rozhovor naleznete na idnes.cz (19. 12. 2023)
